Když jsme se rozhodli, že sobotní odpoledne budeme trávit nákupy v centru města. Vypadalo to na obyčejný den. Ráno jsem si docela přispal, dvouměsíční dcera byla hodná, žena mě nechala spát a došla na obvyklý sobotní nákup, zatímco jsem spal. Probudil jsem se v 11h.

Vše bylo fajn. Pomazlil jsem se s dcerou, dali jsme si snídani. Kávu a ranní cigaretu. Nikdo nebyl podrážděný. Počasí se vydařilo a vypadalo to, že strávíme několik hodin v centru města. Žena měla seznam věcí, které potřebuje ve městě koupit a těšila se, že se taky podívá mezi lidi. Což je od narození Nikoly poněkud složitější. Naneštěstí Nikola byla veselá, spokojená, tak jsme oba mohli doufat, že se nákupní výlet vydaří a vše předčasně neskončí neutišitelným rykem kojence, který honí prdy nebo chce neustále jíst. Kupodivu jsem měl dobrou náladu i já, což u mě v předzvěsti pobíhání po nákupech nebývá obvyklé. Ne, že bych nákupy vyloženě nesnášel, ale nijak zvlášť nadšený z toho nebývám.

Je 12:00. Dávám si sprchu. Žena vytahuje ze skříně ramínko za ramínkem a hledá ten správný kus oděvu, který by se na dnešní výlet hodil. Máme čas, nikdo nespěchá. Pozvolna finišujeme přípravy. Ještě připravit horkou vodu do tašky u kočáru, kdyby se muselo někde připravovat „papu" pro Nikolu. Vše jde podezřele v pohodě. Čistím si boty. Nikola sice lehce protestuje při oblékání, ale jsme zruční rodiče a za minutu je oblečená i spokojená.

Kritický okamžik se nezadržitelně blíží. Ještě nic netušíme. Balíme poslední drobnosti. Cigarety, zapalovač. Máme peníze? Máme. Jelikož nesnáším igelitky, beru batoh pro případ, že by byl nákup větší. Ještě klíče.

Žena vyjíždí kočárem z bytu. Vycházím těsně za ní. Ještě jsem zavřel balkónové dveře. Víte, máme kočku a balkon který sdílí několik sousedů. Balkon vede, prakticky kolem celého domu a každý soused má oddělenou svou část jen dřevěnou deskou. Bohužel k naší smůle, se těžko vysvětluje kočce, aby nikdy k sousedům nechodila. No a ještě hůř se jí vysvětluje, že ten pán, co u nás už podruhé zvonil, si stěžoval na jistou nadílku, kterou mu naše číča nechala právě na té jeho části balkonu. Prostě sem ten balkon zabouchl a zamkl, aby se zas kočka u souseda nevysrala. Odcházím. Klap. Zabouchl jsem dveře od bytu, strkám klíč do zámku a snažím se zamknout.

Krizový okamžik právě nastal. Nechal jsem z opačné strany zámku druhé klíče. Fakt výborný. Že nejde zamknout, je nepodstatné. Jak se dostanem zpátky do bytu ještě netuším. Zkouším vyrazit druhý klíč, ale bez úspěchu, pravděpodobně je pootočený. Smůla.

Představa, že se nemůžu dostat zpět do bytu mě poněkud srazila. Otočil jsem se na svou ženu, která akorát tiskla tlačítko u výtahu. Zmohl jsem se na pouhé: „Do prdele, nechal jsem z druhý strany klíče."

Čekal jsem, nějakou ráznou odpověď, která celou situaci ještě více vyhrotí, ale Petra to vzala celkem klidně. Začalo se mi honit hlavou, co všechno bude třeba zařídit. Jako třeba sehnat nějakého zámečníka. Kde ho sehnat. Jestli mám volat na informace, aby mi dali číslo. V tu chvíli mi blesklo, že vlastně nikam volat nemůžu, jelikož sem nechal doma mobil. Byl skoro vybitý, a jelikož sem si toho všiml až těsně před odchodem, tak sem ho jen vypnul a nechal na poličce u botníku. Smůla.

Horší bylo, že Petra mobil u sebe také neměla. To je snad špatný sen. Já jsem byl lehce nervózní, žena to na můj vkus snášela až skoro s lehkostí.

Už nevím, kdo to nakousl, ale řešíme zabouchnuté balkónové dveře. Kdybych je nezavřel, mohl bych zazvonit u souseda a laskavě ho požádat, aby mě pustil na jeho část balkonu. Tam by stačilo udělat jeden krok po parapetu a byl bych ve vlastním bytě a celá ta lapálie by byla vyřešená. Smůla. Nějak se nám to komplikuje.

Sjíždíme výtahem a domlouváme nový plán na prosluněné odpoledne. Vyjíždíme z domu. Cestou na zastávku městské dopravy si musím dát cigaretu. Máme nový plán. Přestože máme byt, kam nám pomůže jen zámečník, kterého nemáme jak zavolat. Rozhodli jsme, že do města pojedeme a až se budeme vracet, stavíme se u rodičů, kteří naštěstí bydlí nedaleko. Tam se utáboříme do doby, než se nám podaří z jejich pevné linky, vyřídit vše potřebné. Tedy sehnat a zavolat zámečníka.

Čekáme na autobus. Nikola se vrtí. Nikola brečí. Když jezdím po kočičích hlavách, jde to. Nikola už nebrečí. Snažíme se přijít na to proč je tak neklidná. Krmili jsme prakticky před odchodem. Že by nadílka do plenek? Přijíždí autobus. Rozhodli jsme, že kontrolu plenek, necháme až do cílové stanice, kde Nikolu případně přebalíme. Bohužel autobus je tak nacpaný, že se do něj s kočárem, vůbec nemá cenu cpát. To je fakt neskutečný. Začínáme pochybovat, jestli má cenu do města jet. Ale ano, pojedem. Počkáme na další. Jelikož jsme jedna z posledních stanic MHD v naší lokalitě, bývají autobusy už značně plné. Rozhodujeme, že jelikož je sobota, přesuneme se v intervalu na jinou zastávku, která je asi 5 min chůze. Tam nebude tolik lidí. Vyrážíme, Nikola zase pobekává. Blížíme se k druhé zastávce. Kontrolujeme plenku. Ta je čistá, takže příčinou breku jsou buď zaražený prdíky nebo hlad.

Je to hlad. Petra připravuje cestovní lahev, sype do horké vody instantní kojenecké mléko. Krmíme. Přijíždí autobus. Krmíme. Autobus odjíždí. Krmíme.

Oba máme ulepené ruce od mléka, jelikož byla lahev špatně uzavřená. Autobus nám ujel. Další pojede bůh ví kdy. Vzdáváme cestu do města. Dostali jsme šílený nápad. Opravdu zoufalý, ale co za pokus to stojí.

Důvod proč byly klíče v zámku byl jediný. Kočka. Je to potvora co si umí otevřít dveře. Prostě vyskočí na kliku a jde se projít po domě. Proto ty klíče. Musíme zamykat, jinak by dělala malé smradlavé dárečky po celém domě. Zpět k tomu zoufalému nápadu.

Zní asi takto: „Kočka nám otevře". Prostě vyskočí na kliku a otevře. Běžně se jí to podaří na první pokus, tak proč ne teď. Už stojíme zpátky u zabouchnutých dveří našeho bytu. Pro jistotu znovu zkouším vystrčit vnitřní klíč. Už mám vytlačený žlábek v levé ruce. Ale vnitřní klíč bude opravdu asi pootočený.

Rozjíždíme náš smělý plán s kočkou. Jelikož spala, když jsme odcházeli, musíme jí vzbudit a dostat ke dveřím. Zvoníme na vlastní zvonek. Klepeme do dveří, škrábeme na futra, ťukáme na kliku. Do toho se ozývá volání. „Jůro, juro, či či či". Teď ticho. Poslouchám u dveří. Je slyšet, že se něco děje. Kočka škrábe na spodní roh dveří. Sláva je vzhůru a je u dveří. Střídáme se s Petrou.

Jestli nás nějaký soused pozoruje dveřním kukátkem, asi za chvíli přijede policie, nebo pánové se svěrací kazajkou. Petra klečí na rohožce a strká pod dveře, špatně vyplněnou složenku, kterou jsem měl u sebe. Kočka mňouká a chytá složenku. Asi po dvaceti minutách blbnutí u dveří to vzdáváme. Mám teorii, podle které tvrdím, že kočka neotevře, jelikož když je na chodbě hluk, tak sice zbystří, ale nos ze dveří nevystrčí, jelikož je srab. Nikola je najedená a v dobrém rozmaru, tak si brouká, občas výská. Já i Petra akceptujeme stav, že je na chodbě moc hluku, tudíž nám kočka neotevře. Jdeme k rodičům.

Cestou si Petra vzpomněla, že je poblíž rodičů nějaký zámečník. Krejza nebo tak nějak se jmenuje. Takže upravujeme plán cesty s tím, že navštívíme pana Krejzu. A on bude dozajista tak laskavý a pustí nás do bytu. Jdeme dům od domu. Už je vidět poutač. Zámečnictví Krejza. Zvoním na zvonek u branky rodiného domku. Nikdo se neobjevuje, neotevírá. Nejsou doma. Vytahuji tužku a na nevýherní tiket od sportky zapisuji mobilní číslo, které je uvedené na reklamním poutači.

Otáčíme kočár a už opravdu jdeme k rodičům. Naštěstí mám ještě klíč od jejich domku z dob, kdy jsme tam s Petrou bydleli. Už jsme před brankou. Petra pro jistotu zvoní. Než se probojujeme ke vchodu do domku, moje máma už nás vítá ve dveřích. Vítáme se a sdělujeme náš problém, že jdem vlastně úřadovat.

Mám neskutečnou žízeň a začala mě bolet hlava. Vybalujeme mimino. Vypil jsem snad půl litru vody, připravil si tužku a papír. Beru telefon a chystám se volat správci našeho domu, které jsem si poznamenal cestou na štítku u vchodových dveří. Ozve se: „Vaše stanice nemá oprávnění, ....". Zavěsím a vytáčím číslo znova. Opět slyším mluvící automat, jak říká: " Vaše stanice nemá oprávnění ....". Volám na mámu s dotazem, zda jim funguje telefon. Jestli nemají linku už jen kuli internetu. Dozvídám se, že ne, ale že není zaplacená poslední složenka od O2. Takže zase bod. Nefunguje telefon, od kterého jsem si tolik sliboval. Ještě, že dostala máma k vánocům ten mobil. Padá smělá otázka směrem k mojí matce: „Máš kredit?". Odpověď je relativně nejistá, ale po chvíli pátrání zjišťujeme, že máme na vyřízení celé akce zhruba 130 Kč. Což při cenách za volání z dobíjecích tarifů není moc.

Beru mobil a volám správci. Dává mi kontakt na zámečníka se slovy: „ale, řekněte že jste od pana Doubravy". Volám na získané číslo. Nikdo to nebere. Volám znovu. Při pátém pokusu to vzdávám.

Pouštím počítač s tím, že se dostanu k nějakým dalším zámečníkům na internetu. Ve skrytu duše děkuji bohu, že moji mladší sourozenci, bydlí stále u rodičů a je tedy jak počítač, tak internet k dispozici. Počítač běží. Internet také. Jdu na Google. Mám první výsledky. Letmo nahlížím do ceníku, jakési zámečnické pohotovosti. Skoro se mi ježí chlupy, když si sčítám na kolik mě zabouchnuté dveře vyjdou. Otevření zabouchnutých dveří s bezpečnostní vložkou 500 - 800 Kč, pokud je klíč z druhé strany tak je to zhruba za 1500. Výjezd po Praze 500,- k tomu 50% celkové ceny navíc, jelikož je sobota. Výsledek je tedy kolem 3000,-. Hledám další společnosti, ale cena se liší v korunových částkách. Začínám se smiřovat s tím, že to holt bude drahá sranda.

Naděje na výhodnou cenu svitla v okamžiku, kdy jíme dort a popíjíme kávu při debatě s matkou. Prý tady jeden soused, dělá renovace zámků a tak od všeho trochu. Volám ještě pro jistotu, zámečníkovi Krejzovi, u kterého jsme zvonili, ale bohužel dělá jen okapy, mříže a podobné věci. Takže nezbývá nic jiného než místní kutil, který by to mohl umět. Volám.

Asi po pátém zazvonění, se ozve v telefonu hlas. Snažím se popsat situaci. Pán se ptá na nějaké drobné technické detaily. Když se zmíním, že je z druhé strany zámku klíč, hlas v telefonu odvětí: "To je blbý. " ještě se ujišťuje, že není zamčeno, ale jen zabouchnuto. To prý stačí pár triků a je to. „Zajedeš pro mě?" je dotaz, který mě poněkud zaskočil.
„Bohužel ne, jsem bez auta."
„To je blbý, měl se nějaký to pivo, takže si kuli nějakýmu zámku nenechám sebrat papíry.", zněla odpověď. „Leda až přijede mladej Zdenda, on by mě tam hodil, zavolej tak za hodinu."
Loučím se, s tím, že se za hodinu ozvu.

Po hodině klábosení s mámou, jdu na wc. Sebral jsem na stole noviny, zavřel se na toaletě. V tom slyším, že zvoní telefon. Máma hovoří „a nevoláte, kuli těm zabouchnutejm dveřím, my volali zámečníka", vybíhám ze záchoda, beru jí telefon z ruky. Dotyčný na druhé straně je nějaký pán z Olomouce, který má pět nepřijatých hovorů, z mámina mobilu. Vysvětluji mu situaci. Posléze se dovídám, že číslo, které mi správce dal, je právě jeho. Omluvám se a končím hovor.

Opět sedám k internetu a hledám zámečníka od správce podle jména. Kupodivu jsem úspěšný a říkám, ženě, která právě krmí Nikolu zbylým cestovním mlékem, že mám blbé číslo a volám na nově zjištěné z internetu. Telefon mi okamžitě bere muž. Podle hlasu relativně mladý. Tipl bych ho nejvíc tak na 30. „Ano, zámky otevíráme, ale bohužel Vám nepomůžu, jsem u rodičů v Jižních Čechách." Dostávám zase kontakt na další firmu, která otevírá zabouchnuté byty. Zase smůla, to už je dnes asi podesáté. Už skoro uběhla hodina, tak volám zase místnímu kutilovi. Bere to jeho žena. „Zdeněk, šel k sousedovi grilovat a mladej Zdenda doma ještě není".

Vzdávám to, kašlu na to. Zavolám nějakou nonstop firmu, holt za blbost se platí. Nemá to cenu. Už to řeším celé odpoledne. Je 18h. V tom přichází SMS na mámin mobil. „Upozoňujeme že Váš kredit je malý....". Výborně tak teď ještě vypadne mobil a nezavolám si už nikoho. Balíme kočár, mimino.

Nový plán je takový, že se stavím u místního kutila, pokud to zase nevyjde a mladej Zdenda nebude doma, volám nonstop zámečníky, pokud to vyjde, vyzvednu ženu a sejdeme se s kutilem před naším domem, který je asi 2km daleko. Petra s mojí matkou, řeší heřmánkový čaj, který pro jistotu udělají Nikole na cestu. Odcházím ke kutilovi se slovy: "Za chvíli jsem zpět, připravte se, ať pak můžeme hned vyrazit."

Dorazil jsem ke kutilovi. Za plotem štěká pes. Na brance není zvonek. V duchu přemýšlím, jak se dovolám. Mám pískat? Nebo řvát do oken? Ten pes se snad vzteky posere. Slyším hluk. Nějaká paní vyšla na zápraží se škopkem asi jde pověsit prádlo. Mluvím s ní a přes ten nesnesitelný štěkot se dovídám, že mladej Zdenda doma není. Jdu vyzvednout Petru s Nikolou. Když se dozvídám, že jim vybuchla lahev v mikrovlnce, když ohřívali čaj už se ani ničemu nedivím. Balíme a odcházíme. Cestou se musím stavit ve večerce a dobít přes automat na sázení, kredit na mobilu, který jsem mámě zabavil s tím že ho dobiji a použiju na volání nonstop zámečníků. Odešli jsme.

Jsme ve večerce a dobíjím kredit. Směřujeme k našemu domu. Říkám Petře, že počkám u vchodu do domu a ona ať vyběhne nahoru před byt, zkontrolovat zda se kočka během naší nepřítomnosti nedobývala ven a náhodou neotevřela dveře. Jsme před vchodem a Petra si ode mne bere klíče a jde k bytu. Já popojíždím s kočárem sem tam. Zapaluji si cigaretu.

V tom se otevírá okno na schodišti našeho domu. Vykukuje Petra a ze čtvrtého patra na mě volá. „Volej zámečníky. Kočka tam sice mňouká, ale je nějaká přiblblá a furt chodí po bytě."
Volám firmu. Bere to muž. „Za 15 minut jsem u vás". „Děkuji" . Loučím se. Mezi tím, Petra seběhla dolů a zapalujeme si poslední cigarety. Vysvětluji jí situaci, že přijedou za 15 minut. Což je výborné. Už je téměř 19h a začíná být chladno. Ještě to odmarodíme. U mámy byla taky relativně zima, a ještě tady před domem tvrdnout, bůh ví jak dlouho.

Uplynulo asi 20 minut, přijíždí stříbrná škodovka, vystupuje pán s kufříkem. „Vy čekáte asi na mě?"
Otevíráme vchod k domu, voláme výtah. Snažíme se tam nějak rozumě nacpat nás všechny i s kočárkem. Cink. Jsme ve 4 patře. Dveře výtahu se otevírají. Vyjíždíme kočárem. Při pohledu na dveře našeho bytu, vyjekneme: „Vidíte to!". Zámečník nechápe. „Vidíte to, ty dveře jsou otevřený, kočka je otevřela!". Pán stále nechápe. Snažím se mu vysvětlit co se tu dělo, jak jsme se snažily kočku přimět, aby skočila na kliku. Pán je na rozpacích, asi si myslí své. A hlavně přišel o hlavní položky ze svého ceníku. Platím mu za výjezd 500kč. Jsem rád, že už to všechno končí.

Doufám, že dnešní štěstí jsme si vybrali. Kdyby bylo víc dnů jako tenhle, rozhodně by to nebyla nuda. Otázka je, co všechno člověk snese. Když to vezmu krok po kroku, vlastně za to může naše kočka. Kdyby nebylo jí, nebyl by klíč v zámku, my měli svůj výlet, nákup a o pár šedých vlasů méně. Ale na druhou stranu, kočka to zase vyřešila. Zase nás pustila domů. Asi chtěla, abychom pochopili, jaké to je když ona chce pro změnu ven, proběhnout se po balkóně, nebo po chodbách a my ji nechceme pustit. Dneska je zlatíčko a protože nám ušetřila asi 2500 Kč, určitě dostane něco dobrého.

Máme plán. Původně sobotní nákupní výlet posouváme na neděli.